Květen – Brána k sobě a klíč k srdci?

6. 05. 2020 | 0 komentářů

Pamatujete si na oblíbenou dětskou říkanku…”Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená”? …Každý musel rychle proběhnout, aby nedostal koštětem🧹🤪

Momentálně máme nádherný jarní měsíc a ve vzduchu je cítit naděje svobodného nadechnutí se. Období karantény pomalu odplouvá a možná máme chuť si oddychnout “Uff, konečně je to za námi”…tak jako kdysi, když jsme jako děti stihly bez újmy proběhnout branou.

Bývá to takový náš základní přístup, princip, jak vnímat události. Když se nám něco úplně nezamlouvá, chceme, aby to bylo již námi a když je nám dobře, chceme, aby to ještě neskončilo. Z pohledu člověka se to jeví jako zcela přirozené. Ale co když to tak úplně není? Přirozené?

Co když je to jen další kousek poznání, jak velmi nejsme u sebe a všechno, co se kolem nás děje nás nesmírně ovlivňuje a vytahuje od toho nejpřirozenějšího v nás? Od cítění duše a bytí v přítomnosti.

Prostor jógy nám dává čas. Stále zcela subjektivně vnímaný, ale náš čas, chvíli pro nás. Tolik, kolik jsme jen ochotní si ho věnovat. Dívat se k sobě, do srdce, do duše, i na místa, která v nás nechceme vidět. Sebepozorování se, sebedotazování se, jsou základními nástroji jógy. Vzpomínáte, když vás lektorka jasně a výstižně navádí do pozice a potom vám nechá čas k usazení se, k pobývání s asánou, až máte to štěstí se asánou na chvíli stát?

Stát se tak na chvíli jen tím jediným okamžikem a tedy sebou samým. V tu chvíli nemyslíte na strachy, na minulé příběhy či na budoucí plány. V tu chvíli se cítíte a vnímáte ve své přirozenosti, vaše tělo se probouzí a duše ožívá a proto jste pravděpodobně našli lásku ke cvičení na podložce. I když najdou se i výjimky 😉
Podložka tak může být také branou. Branou do světa vlastního nitra a intimity, kde mohu pobýt s tím nejdůležitějším, co na tomto světě mám…se sebou samým, v okamžiku celistvosti a jednoty, tělo, duše, Duch.

Naše mysl možná začne namítat, že nejdůležitější jsou přece naše děti a rodina. Ale když si dáme, jak se doslova říká, ruku na srdce, tak chceme slyšet právě to naše srdce, že bije a my můžeme žít, nebo? Pak můžeme sdílet například i rodinné štěstí. Bez toho to nepůjde.

Tedy jaká brána před vámi nyní stojí? Kde se právě nacházíte? Díváte se k sobě? Cítíte se? Nebo se díváte na druhé? Jak se mají oni a jak se jim daří či nedaří? Hlídáte jestli dostanou „koštětem“, ale hlavně, že to nebudete vy?

Čas karantény se pomalu chýlí ke konci, čas „pomyslného“ zastavení se dobíhá. A kde bychom se teď rádi viděli? Ještě v zastavení, v karanténě nebo už procházíme branou k sobě, do prostoru vlastních rozhodnutí a upřímných citů ? Je čas vykročit….

Přeji nám tak odvahu a otevřené srdce

Sára Suchá